Kdo (si) hraje, zrcadlí
Hra, ať už na hudební nástroj, či ve smyslu hraní si, třeba na babu, je podle Cyrila Höschla velmi důležitým mechanismem, jímž se trénuje předvídání toho, co udělá okolí... "Zdánlivě jalové a nepotřebné činnosti jako umění a hra jsou tak možná základem našeho přežití, protože nám pomáhají trénovat ty systémy mozku, které nám umožňují vyznat se ve světě, vcítit se do druhých, včas předvídat nebezpečí a vlastně přežít," shrnul profesor.
Tyto myšlenky, z článku z minulého Týdne uvědomění si mozku, mi vyplavaly na povrch šedé kůry mozkové dnes večer při poslechu klavírního dua Ardašev.
Málo (si) hrajeme. Stále někam spěcháme, něco "důležitého" řešíme, v hlavě nám často zní slova Marka Ebena: Já na tom dělám, já na tom makám a ono ne a ne a ne...
Nuže, přestaňte makat a běžte si s partnerem, dětmi či přáteli zahrát třeba na babu, gumu, školku s míčem či švihadlem, škatule, škatule hejbejte se, na schovku nebo na čápa, co ztratil čepičku (jakou barvu, barvičku?), udělejte důlek a cvrnkejte kuličky. Podle archeologických nálezů hrály kuličky již děti ve starém Římě!
Nebo alespoň vpustťe do vašeho mozku trochu hudby :)