Kdo si hraje, nezlobí
Vidět kupu dětí hrát divadlo a obdivovat staré hračky - balzám pro duši. Dospělí se smáli, děti v hledišti napovídali, komentovali - prostě atmosféra jak má být.
Samozřejmě se mi po chvíli vynořily z hlubin dlouhodobé paměti bezmála čtyřicetileté vzpomínky na má "slavná divadelní léta" v souboru Dětík. Mimo jiné jsem v pohádce Čert a Káča hrála, jak jinak, čerta. Jelikož Káča byla o několik let starší a o pár kilo těžší, nenosila jsem ji na zádach, ale chodila po čtyřech a Káča se "vezla".
Podle pokynů režisérky jsem měla velmi naříkat. Jak by ne, pod tou tíhou... Každou zkoušku jsme to nacvičovali, ale pořád to nebylo dostatečně autentické. Až nastal den premiéry. Kdosi z účinkujících přijel do divadélka na kole. Pánském. Jelikož se můj domácí kolový park skládal pouze z tříkolky a koloběžky, ze kterých jsem už vyrostla, neodolala jsem. Hupsla pod štangli a s výkřikem: "Su tu hned!" vyrazila do ulic sídliště.
V místě, kde asfalt přecházel ve štěrk, jsem se samozřejmě vybourala. Kolena plná drobounkých kamínků ... Nikdo nikdy neviděl opravdovější "divadelní" nářek čerta lezoucího po kolenou s divokou Káčou na zádech :)