Všichni potřebujeme kousek pouště
23.04.2017 18:37
Mary Westmacott, Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro, nakladatelství Brána, 1996
V životě slavné spisovatelky Agathy Christie nastalo období, kdy se pro ni psaní detektivek stalo stereotypním zaměstnáním. Toužila napsat něco, co se od ní neočekávalo. Žádný nakladatel však od „první dámy zločinu“ nic jiného než detektivku nechtěl vydat. Proto svá romantická díla, která obsahují mnoho autobiografických prvků, začala vydávat pod pseudonymem Mary Westmacott.
Joan, manželka úspěšného anglického advokáta, se vrací domů z Bagdádu, kde navštívila svou dceru. Nepřízeň počasí ji však donutí zůstat v poušti, v neútulné nádražní ubytovně u tureckých hranic a čekat na vlak. Odloučená od civilizace a bez možnosti zabývat se něčím jiným než svými myšlenkami, nachází ve svém nitru neviděné či přímo vědomě potlačované životní pravdy o své rodině a zejména o sobě.
Str. 82
Ráda bych věděla, uvažovala Joan, jestli člověk vůbec chce něco objevovat o sobě samém. Ovšem, já nejsem zvyklá přemýšlet o sobě… Nikdy jsem se nesoustřeďovala jenom na sebe.
…ráda bych věděla, uvažovala Joan dál, jak se jevím jiným lidem?
Str. 114
Nesmí myslet na Joan Scudamorovu. Ale to jsem přece já! Ne, nejsem. Ano, jsem… Když nemáš, o čem bys přemýšlela, jenom sama sebe, co o sobě objevíš?
„Nechci nic vědět,“ řekla Joan hlasitě.
Zvuk vlastního hlasu ji udivil. C o vlastně nechce vědět?
Román má poněkud pomalejší rozjezd. Dnešní čtenář, vyžadující akci, může knihu odložit dříve, než se dostane k podstatě příběhu. Knihu pravděpodobně dočte jen člověk, nemusí to být výhradně žena - krizí středního věku procházejí i muži, který už má "své prožito" a navíc má odvahu se sám/sama podívat do svého nitra. Možná nám zde autorka poodhaluje, co se s ní dělo v roce 1926, kdy byla jedenáct dní nezvěstná. Úplnou pravdu o svém zmizení nikdy neprozradila.
Na textu velmi oceňuji skvělé zvládnutí retrospektivy a také to, že katarze nebyla úplná. Příběh tak působí velmi reálně.
PS: Myslím si, že každému z nás by prospělo "pár dní v poušti".
Mary Westmacott, Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro, nakladatelství Brána, 1996, ****
V životě slavné spisovatelky Agathy Christie nastalo období, kdy se pro ni psaní detektivek stalo stereotypním zaměstnáním. Toužila napsat něco, co se od ní neočekávalo. Žádný nakladatel však od „první dámy zločinu“ nic jiného než detektivku nechtěl vydat. Proto svá romantická díla, která obsahují mnoho autobiografických prvků, začala vydávat pod pseudonymem Mary Westmacott.
Joan, manželka úspěšného anglického advokáta, se vrací domů z Bagdádu, kde navštívila svou dceru. Nepřízeň počasí ji však donutí zůstat v poušti, v neútulné nádražní ubytovně u tureckých hranic a čekat na vlak. Odloučená od civilizace a bez možnosti zabývat se něčím jiným než svými myšlenkami, nachází ve svém nitru neviděné či přímo vědomě potlačované životní pravdy o své rodině a zejména o sobě.
Str. 82
Ráda bych věděla, uvažovala Joan, jestli člověk vůbec chce něco objevovat o sobě samém.
Ovšem, já nejsem zvyklá přemýšlet o sobě…
Nikdy jsem se nesoustřeďovala jenom na sebe.
Ovšem, já nejsem zvyklá přemýšlet o sobě…
Nikdy jsem se nesoustřeďovala jenom na sebe.
…ráda bych věděla, uvažovala Joan dál, jak se jevím jiným lidem?
Str. 114
Nesmí myslet na Joan Scudamorovou. Ale to jsem přece já! Ne, nejsem. Ano, jsem…
Když nemáš, o čem bys přemýšlela, jenom sama sebe, co o sobě objevíš?
Když nemáš, o čem bys přemýšlela, jenom sama sebe, co o sobě objevíš?
„Nechci nic vědět,“ řekla Joan hlasitě.
Zvuk vlastního hlasu ji udivil. Co vlastně nechce vědět?
Román má poněkud pomalejší rozjezd. Dnešní čtenář, vyžadující akci, může knihu odložit dříve, než se dostane k podstatě příběhu. Knihu pravděpodobně dočte jen člověk, nemusí to být výhradně žena - krizí středního věku procházejí i muži, který už má "své prožito" a navíc má odvahu se sám/sama podívat do svého nitra. Možná nám zde autorka poodhaluje, co se s ní dělo v roce 1926, kdy byla jedenáct dní nezvěstná. Úplnou pravdu o svém zmizení nikdy neprozradila.
Na textu velmi oceňuji skvělé zvládnutí retrospektivy a také to, že katarze nebyla úplná. Příběh tak působí velmi reálně.
PS: Myslím si, že každému z nás by prospělo "pár dní v poušti".
Knihu jsem si vypůjčila v knihovně.