Jsme tím, co si pamatujeme

Osmnáctiletá Jill se probouzí na nemocničním lůžku. Nohu v sádře, v obličeji stehy a v paměti šestitýdenní “díra”. Nepamatuje si ani svůj životní zážitek, studijní pobyt v Itálii, na který se tvrdě připravovala a dlouho těšila, ani jak k úrazu přišla. Z hrůzou se dovídá, že zavinila autonehodu, při které zahynula její nejlepší přítelkyně Simone. Ještě více se zděsí, když zjistí, že ji italská policie obviňuje z kamarádčiny vraždy.

Byla to nehoda, nebo promyšlený zločin? Neštěstí, nebo zabití v afektu? Jakou roli v případu hraje italský student Nico? Skutečně byl Jillinou první velkou láskou? Jill se z počátku zdají všechna obvinění zcela absurdní. Svědecké výpovědi však odhalují pro ni nepochopitelné skutečnosti.

“Je mi fuk, co lidi říkají o tom, že Simone a Jill byly údajně nejlepší kamarádky. Možná někdy byly, ale na výletě spolu nevycházely. … Ale poslední noc v Benátkách jsem viděla jak Jill dala Simone facku. Přísahám.”

Autorka nás provází nejen Jillinou rehabilitací, jak fyzickou tak psychickou, ale zařazuje do příběhu i protokoly z výslechů, zprávy z bulváru a zejména statusy a komentáře na nově vzniklém blogu Spravedlnost pro Simone. Tím získává její  psychologický thriller ještě víc mrazivější atmosféru, která nutí čtenáře otáčet téměř bez dechu jednu stránku za druhou.

Komentáře:

Ari45: Nedivím se, že si Nico vybral radši Simone. Jill je hnusná. RIP Simone.

Murderfan22: Jill nejspíš Nicovi platila, aby ji ojel.

Swinter: Pořád ještě říká, že si nic nepamatuje? Jak jí to může policie spolknout?

Anton: Někdo by měl Chladnou Jill stáhnout za živa z kůže. To by ji naučilo.

Skutečně si vytváříme svůj vlastní názor, aniž bychom znali pravdu a bez ostychu jej “posíláme po síti”? Jak se může člověk s amnézií bránit? Je spravedlivé nepotrestat viníka jen kvůli pochybení vyšetřovatelů? A naopak, lze odsoudit nevinného na základě subjektivních, či dokonce nepravdivých sdělení?

Také pobývám na síti a tu a tam komentuji. Ani dění v soudní síni mi není cizí. Proto byl pro mne příběh Eileen Cookové velmi pozoruhodný a “zhltla” jsem ho za dva večery. Mnozí tvrdí, že “konec je předvídatelný”. Po padesáti stránkách jsem si i já “byla jistá”, že jsem geniální detektiv. Avšak na konci mě přece jen čekalo malé překvapení.