Jsem „padesátka“, kdo je víc?!

Irena Obermannová, Babička, vlastním nákladem, 2021, *****

Anotace

Knížka o stárnutí, mládnutí a sexu. Nová Irenina kniha je jejím návratem k „původní Obermannové“, autorce bestseleru Deník šílené manželky, který byl také zfilmován. Ve svém novém románu se tak navrací k tomu, v čem je nejsilnější – ke sdílení silných ženských emocí, tabuizované pocity nevyjímaje a hlásí se i k odkazu Boženy Němcové, jak dává tušit už sám název.

Xénie se stala babičkou. S tímto novým stavem se vypořádává po svém. Podobně jako se vztahem ke své vitální matce, aniž by si uvědomovala, že i energická maminka jednou umře. Stane se a Xénie má hluboký žal. Jako by toho nebylo málo, kdosi jí ukradne urnu s matčiným popelem. Při svém pátrání po urně se Xénie postupně dozvídá o své matce stále překvapivější věci. A také o sobě. Narazí na rodinné tajemství, o kterém neměla ani ponětí a když se má rozjet do světa, aby našla své předky, vypukne celosvětová pandemie. Xénie se místo do ciziny přesune na venkov do polorozbořeného domu, pěstuje byliny, zpívá a navzdory karanténě poznává muže, který jí je tak blízký, že nedodržují dvoumetrové rozestupy. A Xénie, zhulená diviznou, se nepřestává divit, když probudí své skutečné já. Nakonec i tu urnu najde, i když úplně jinde, než by ji kdy napadlo.

Po letech jsem opět sáhla po knize Ireny Obermannové. Nejsem její fanynka a dokonce ani obal Babičky mě nezaujal, spíše naopak. Přesto, když se po krátké době vrátila na náš novinkový stůl, vzala jsem si ji domů. Udělala jsem dobře.

Nečetla jsem předem ani anotaci, ani recenze. Vůbec jsem tedy nevěděla, kam mě autorka ve svém vyprávění zavede. Mé tušení, že bude opět velmi osobní, se potvrdilo. A žasla jsem, jak mi najednou byla tato kontroverzní spisovatelka blízká.

Příběh můžete zhltnout jako jednohubku za jedno odpoledne. Ano, je velmi čtivý. Ale pokud jste žena „v tom správném věku“, bude vám to asi trvat trochu déle. Je totiž možné, že se v textu „potkáte“ a místo nenáročné oddechovky budete mít v rukou text, který váš mozek více zaměstná.

Irena Obermannová se ve své poslední knize vyrovnává nejen se smrtí své maminky, covidovým lockdownem a tím, že se sama stala babičkou, ale také s blížícím se stárnutím. Mimochodem, její odkaz na Babičku Boženy Němcové je velmi vtipný. Vždyť ta byla v románu o tři roky mladší, než autorčino alter ego Xénie!

A co jsem v knize našla svého? Rodinné vztahy, které tvoří důležitou a velmi dobře popsanou součást děje, ne. Ty se u mě vytvářely zcela jinak. Ale přesto jsem zde našla svou osobní i profesní rovinu.

Také já mám už dlouho v hlavě „bydlík“, jako Hraběnka, a vždy mě potěší, když někdo obhajuje „chaos“ na mé květinovo-bylinkové zahrádce:

„…Navrhuji vám, abyste tady založila babiččinu zahrádku.“

„To vypadám tak špatně?“ lekla se Xénie.

„To je žánr. Taková zahrádka má svoji vlastní filosofii, a jak znám vaše knížky, myslím, že s vámi bude ladit. …

„Jaká je filosofie babiččiny zahrádky?“ zeptala se Xénie.

„Takové místo je celé zarostlé a zdánlivě zanedbané. Co nejvíc kytek a bylin, které všechny rostou do sebe bez ladu a skladu a přitom útulně a mile…“ Str. 118/119

Také musím doporučit tuto knihu „svým“ seniorkám z Hrátek s pamětí. Jsou sice poněkud starší, ale, jak se říká, doma není nikdo prorokem. Bude dobré, když se od někoho jiného doví, že psát si deníky, zážitky, vzpomínky, je velmi důležité. Nejen pro ně samotné.