Je dobré psát beletrii o covidu?
Marta Kučíková, Z mého severoitalského deníku, Ikar, 2020, ***
Anotace
„Ano, i jeden polibek může být polibkem smrti. Což je obzvláště tady, ve vroucí Itálii, katastrofa. Emoce a láska se nedají vměstnat jen do žhavých pohledů a slov, cezených přes roušku jako špagety přes sítko...“
Jak prožívá těžkou koronavirovou pandemii v Itálii roku 2020 česká rodina v dolomitském podhůří? A jak prožívají tuto anabázi ti nejpostiženější, starší italské šťabajzny a optimismem oplývající štramáci? Jak se v této nelehké době žije tvrdohlavým, větrem ošlehaným horalům? Proč italští tatínkové nejezdí nakupovat autem, ale raději šlapou pěšky? Co znamená mít „napůl koronu“ – „mezzacoronu“ a proč vám výrazně zlepší náladu? Jaké byly body navrhovaného plážového desatera a proč zněly naprosto bláznivě? Co zaručeně pomáhá proti začínající rodinné ponorce? Proč má holka z hor častokrát větší přehled než kdejaký chytrolín z města? Proč i během nejtemnějších okamžiků Italové nepropadali panice a semkli se v boji s doposud neznámým nepřítelem? Proč neztratili svou pověstnou dobrosrdečnost a lidskost? Kde vzali sílu jít i přes veškeré těžkosti dál? A proč je nikdy neopustil smysl pro humor?
I přes velké psychické a fyzické vypětí autorka zapisovala a popisovala každodenně po nejkritičtější dva měsíce den pod dni. Věrně, bez příkras, samozřejmě s jemným humorem a všeobjímající italsko-českou laskavostí. Její postřehy a zážitky jsou psány zejména z prostředí za pultem podhorského krámku, který se stal po dobu několikaměsíčního zákazu vycházení, mimo lékáren a nemocnice, jediným centrem dění.
U Marty Kučíkové jsme zvyklí na laskavý humor, se kterým zaznamenávala své zážitky nejdříve na blogu a poté, když se stala Blogerkou desetiletí, také v knihách. Všechny tři publikace měly zasloužený úspěch. Proč se tedy ta čtvrtá v hodnocení propadá? Je její literární kvalita horší? Humor méně laskavý? Odpověď na tyto otázky není jednoduchá.
Číst si uprostřed covidové pandemie, tedy doufám, že polovinu už máme za sebou, o covidu, může vypadat jako masochismus. Zvláště když se týká Itálie, která v popisované době na tom byla katastrofálně. Přesto jsem po této knize, na rozdíl od jiných se stejným tématem, sáhla. A to z důvodu výše uvedeného, tj. v očekávání trochu odlehčeného vyprávění. Vždyť ne nadarmo se říká: S úsměvem jde všechno lépe.
To, co jsem hledala, Martu Kučíkovou s nadhledem sobě vlastním glosující každodenní události, jsem našla. Na tom se nic nezměnilo. To, co severoitalský deník podle mého „táhne dolů“ je jednak časté opakování již řečeného a nešťastně zařazená každodenní statistika pozitivních a zemřelých. Obávám se, že tato čísla dnes čtenáři nechtějí znát. Ať už patří mezi popírače, či osoby důsledně dodržující všechna protiepidemická opatření.
Jsem však přesvědčená, že Martin „covidový deník“ má mezi jejími texty své místo a že ho, ostatně tak jako všechny deníky a kroniky, oceníme s odstupem času jako vzpomínku na těžkou dobu, která se tu a tam dá zvládnout s vtipem.
Rozhodně se na její další texty těším a Vás zvu na záznam rozhovoru, který jsme spolu vedly loni v červnu.