Ja su haviř, kdo je vic!
Kamila Hladká, Hornické vdovy, Dcera sestry, 2019, ****
Anotace
Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden.
Kniha Hornické vdovy přináší autentické autorizované příběhy hornických vdov od nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky, kdy bylo hornictví vnímáno jednou jako výkladní skříň socialismu, jindy jako jev zatracovaný a zesměšňovaný. Kniha se tak snaží poodkrýt fenomén hornictví v jiném světle a relativizovat mnohaletá klišé, jež se k němu vážou.
Publikace vychází s předmluvou Martina Jemelky, historika českého dělnictva, a množstvím doprovodných dobových materiálů.
Úryvek
Co dáváš, to dostaneš
Já sama jsem se musela chvilku léčit, ale moje štěstí byly děti, musela jsem se o ně postarat. A taky lidi. Kdyby tehdy nebylo dobrých sousedů a přátel, tak bych to po manželově smrti nezvládla. Dnes se ale lidi přestávají přátelit, komunikovat. A to mi chybí. Lidi sami sebe zničí tím, že se přestanou o druhé zajímat, pomáhat si, přát si. Čím mají víc, tím víc si závidí. Jsem ráda, že jsem žila v době, ve které jsem žila, a že jsem stará dnes, nechtěla bych být mladá, ale jenom proto, že lidi k sobě mají daleko. Tak to dřív nebylo. (Marta, 66 let, ovdověla v roce 1990)
Hornické vdovy sice vyšly před Šikmým kostelem, ale mnozí čtenáři je „objevili“ až po něm. Těm, kdo ještě nečetli ani jednu z těchto knih, doporučuji, aby je četli právě v obráceném pořadí. Kamila Hladká totiž skvěle doplňuje příběh Karin Lednické. I když Šikmý kostel bude mít své další dvě pokračování, čekání na další osudy hrdinů i hrdinek, které se odehrály před více než sto lety, oživí události ne tak vzdálené.
Pro čtenáře může být také velmi zajímavé porovnat styl obou autorek. Jedna totiž pochází z kraje, o němž píše, a má ho takzvaně pod kůží, zatímco druhá je vyškovská rodačka, absolventka Univerzity Palackého v Olomouci a majitelka nakladatelství na jižní Moravě.
Je pravda, že v každé rodině v tomto regionu byl minimálně jeden havíř. Nejinak tomu bylo i v té mé. Ačkoli jsem „ostravská chacharka“, přiznávám, že i když jsem Hornické vdovy zaznamenala již při svém vydání, nechtěla jsem je číst. V té době jsem neměla chuť na skutečné tragické příběhy.
Když jsem se však dověděla, že jejich autorka bude v naší knihově na besedě (z iniciativy MAP II Vyškovsko), musely mé osobní pocity ustoupit profesionalitě. A tak jako u současných literárních streamů jsem si knihu přečetla „za domácí úkol“. Musím uznat, že navzdory tématu byl tento úkol příjemný.
Autorka nechává ve své knize vyprávět osm žen, vdov po hornících, kteří zahynuli při důlních neštěstích v letech 1961 až 2015. Největší novodobé katastrofě – požáru na dole Dukla, kde v roce 1961 zahynulo 108 horníků, se věnují dvě vypravěčky. Mimochodem o této události pojednává také dvoudílný televizní film Davida Ondříčka Dukla 61 (online).
Můžeme tedy porovnat osobní pocity žen, které dělí několik generací (39 – 81 let), a které v době tragédie žily ve zcela rozdílných společenských a sociálních podmínkách. Každá se se svým osudem vyrovnává po svém, některé zůstanou s dětmi samy, jiné si – dříve či později – najdou nového partnera.
Možná by bylo přínosnější, kdyby autorka více zasáhla do vyprávění zpovídaných žen. Zřejmě chtěla zachovat autentičnost, ale tu a tam je text chaotický, příliš osobní, někdy se ženy dokonce opakují. Naštěstí kniha obsahuje předmluvu Martina Jemelky, historika a publicisty, který se specializuje právě na sociální dějiny 19. a 20. století. Ta zcela nahradí chybějící historické souvislosti.
O důlních pohromách se z médií – tu více či méně podrobně – dovídáme. Osudy pozůstalých žen, které se s jeho nepřízní musí potýkat, však zůstávají skryté. Proto považuji počin Kamily Hladké za velmi přínosný a těším se na besedu s ní ve vyškovské knihovně.