I po smrti v objetí

Victoria Jones, Dům u ústí řeky, nakladatelství Brána, 2016, ***

Putování napříč věky, hledání vlastní identity, odhalování dávných tajemství, nacházení nových lásek. To je velmi oblíbený námět speciálního druhu historické literatury pro ženy.

Rok 2012: Iris je krátce vdaná za milovaného Garetha a společně si koupili její vysněný starý dům. Ale ve chvíli, kdy se jí splní třetí přání, získá skvělou pracovní nabídku, první dvě ztrácí. Manžel ji opustí a ona musí dům prodat. Na výzkum anglosaské mohyly odjíždí smutná. Drsná krajina Suffolku ji však fascinuje a Iris opět propadá archeologii. Společně se svým týmem pátrá po lodních hrobech a po večerech s pomocí místního kolegy Caleba odkrývá tajemství nedalekého chátrajícího panského domu, který je oba okouzlil.

str. 45
Možná byla až dosud přece jen ustrašená opuštěná manželka, ale v tomto okamžiku byla archeoložka na lovu. Kouzlo, kterým na ni budova působila, nepřicházelo jen tak z ničeho. Mužům a vztahům zřejmě rozuměla hrozně málo, ale její cit pro tajemství minulosti byl neklamný. Gareth a dokonce i její přítelkyně Helena by se byli takovému prohlášení vysmáli, ale Iris neznala pochyby: Tento dům si ji zvolil, protože chtěl, aby přišla na kloub jeho historii.

Rok 1903: Meredith, paní na Hengist Hall, zachrání malého chlapce, kterého její děti najdou téměř mrtvého na břehu řeky. Dá mu jméno Emanuel a i přes nesouhlas manžela Rodneyho vychovává nalezence společně se svým synem Theodorem a dcerami Fabií a Felicity. Jejich zpočátku klidné soužití se dramatizuje, až po sedmnácti letech vyústí v tragédii.

str. 76
Teď už u nich byl Emanuel dva roky, a pokud to Me-Me zaznamenala, Fabia a Theo na něm viseli skutečnou sourozeneckou láskou. Ještě pořád moc nevyrostl, zřejmě zůstane malý a ještě pořád byl tak vychrtlý, že to byla hanba pro její rodinu. “Nemůžeš toho špinavého bastarda posadit k jednomu stolu s dětmi ze šlechtických domů,” vyštěkl na ni Rodney. “Chceš své vlastní děti ve společnosti znemožnit ještě víc, než už beztak jsou?”

V jednu chvíli se osudy všech hrdinů spojí…

Victoria Jones se svou prvotinou snaží zaujmout čtenářky u nás nejznámější autorky tohoto žánru Barbary Erskine (Žila jsem již před staletími) či současné hvězdy Diany Gabaldon (Cizinka). Začala dobře. Zejména historická část knihy obsahuje velmi pěkně vykreslené postavy, věrohodné popisy prostředí panstva a služebnictva v Anglii na začátku 20. století i světových historických událostí.

V líčení současnosti se jí už tak nedaří. Vztahy a osudy hrdinů jsou poněkud nepřehledné, překombinované, až nevěrohodné. Příběhu Iris a Caleba neprospěl ani překlad, který místy připomíná fráze z internetového překladače. O nadbytečných či chybějících uvozovkách ani nemluvě. Naštěstí je dramatická linka děje, zejména toho z minulého století, natolik zajímavá a napínavá, že čtenář, resp. v tomto případě čtenářka, nemusí litovat, když se nechá zlákat velmi pěknou obálkou knihy. Děkuji nakladatelství Brána za poskytnutí recenzního výtisku.

PS: Nemůžu si pomoci, ale můj mozek po zavření knihy opět vyhrabal z dlouhodobé paměti asociaci: Šimek + Grossmann, Dialog s písní: “Znáš dnešní textaře, to jsou samý písničky o lásce. Buď on jí má rád a ona ho nemá ráda, nebo ona ho má ráda a on ji nemá rád, v nejlepším případě se oba mají rádi, ale pak to má zase tak úžasně slabou melodii, která nemůže ukázat mý hlasový možnosti… Eloíís, Eloíís.” Nechápete? Přečtěte si Dům u ústí řeky! Pochopíte!