Happy Birthday to You, Robert!
Dnes se dožívá 76 let můj oblíbený spisovatel Robert Fulghum.
Nedávno jsem v projektu KniháRUM prozradila čtenářům, ve které jeho knize naleznou skvělou paměťovou hříčku:
Robert Fulghum - Třetí přání
Vyrazí-li lidé na cesty, události se dávají do pohybu – cesta je nejběžnější metaforou lidského života.
Kdo by neznal Fulghumovu „školku“. Má knižní i audio podobu a projekt Listování ji i s autorem přivedl na (česká) prkna, která znamenají svět. Kdo ví, třeba se dočká i filmového plátna. Jeho román Třetí přání už takový věhlas nemá. A to je škoda. Pravda, ani já jsem jej dosud nedočetla celý. Ale nepředbíhejme.
Svůj první román (ve třech dílech) vydal tento americký, v Čechách i na Moravě velmi oblíbený, spisovatel u nás, protože za Velkou louží jeho v podstatě „evropskému“ dílu nikdo nedůvěřoval. Nádhernému textu o mýty opředené Krétě, úžasné Monetově zahradě v Giverny, britských vodních kanálech, Athénách, Japonsku či Americe, přátelství, lásce i o tom, jak je důležité umět si i v dospělosti hrát, může zcela porozumět snad pouze Evropan.
Znáte ty internetové obrázky, kdy z rozevřené knihy proudí do místnosti fauna, flóra, krajiny i hrdinové příběhu? Třetí přání na mne působí opačně. To já se ocitám uvnitř. Sedím jako Max-Pool před kavárnou Meltemi, pozoruji Manolise, jak chystá na stůl příbory, a na klíně mám balíček od svého Svědka*. Oddaluji chvíli, kdy rozvážu provázek, protože jak praví Fabulista Curonsky (jeden z „aliasů“ Alice, s níž se ztotožňuje autor románu): Představivost nás uspokojuje víc než skutečnost.
Procházím se po Giverny a spolu s Alexem se v duchu nabádám: „Vzpamatuj se a nevyveď žádnou hloupost! Právě naopak. Zábrany stranou a klidně tu hloupost udělej! Vymysli něco. Chce to čin, neseď tu jako pecka!“
Hraji s Alicí její hru Doleva-doprava-překvápko s „rozšířením pro dva“ Odpověz na otázku, kterou ti ten druhý nepoložil či Ukaž a vyprávěj.
A proč jsem nedočetla třetí díl Splněno? Protože mne dosud milovaný autor na konci druhého dílu naštval ;). Ne tím, co provedl v podstatě sám sobě, ale tím, že si to na začátku třetí knihy rozmyslel. Anebo nerozmyslel? To se snad dozvím až na úplně poslední stránce. Jednou … Už kvůli Alexovi… (Při osobním setkání mi autor pouze lakonicky odpověděl: „To je život.“)
PS:
Coby trenérce paměti se mi moc líbí tato Alexova paměťová hříčka. Zkuste se ji také za pár minut naučit:
A tak šla do zahrady uříznout zelný list, aby mohla upéct jablkový koláč. V tu chvíli ulicí přichází velká medvědice; strčí hlavu do obchodu. „Jakže. Vy nemáte mýdlo?“ A tak umřel a ona udělala pořádnou hloupost, když si vzala holiče. A byli tam Krutibrci, Holobřiši, Nosobraši a dokonce i sám Matlafous s knoflíkem na hlavě a všichni hráli na honěnou, která nemá vůbec žádná pravidla, až už v podpatcích neměli vůbec žádný střelný prach.
PPS: Právě nedávno jsem si splnila jedno ze svých velkých přání – podnikla jsem dalekou plavbu lodí. Mimo jiné jsem navštívila řeckou Olympii. Do krétské Chanie to byl už kousek. Jednou určitě dorazím i tam… Už kvůli Třetímu přání…
PPPS:
V prvním díle jsem našla založený, dávno zapomenutý arch s milostnou poezií. Ale to už je jiný literární příběh…
* Třetí přání – mít svého Svědka
Co by měl takový člověk dělat?“Jenom vědět. Vědět, co dělám, myslím si a cítím, a to bez jakékoli povinnosti na to jakkoliv reagovat. Nečekám žádnou radu, útěchu ani odezvu. Stačí mi, když ten druhý bude vědět.“