Fascinující!

Christiane Ritter, Žena v polární noci: Rok na Špicberkách, Portál, 2020, *****

Anotace

„Všeho nech a přijeď za mnou!“ Právě tohle napsal své mladé ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, vzdělaná mladá umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i malou dcerku a vydala se na nehostinný Sever. Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté co se mladé ženě podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu. Příjemné, vtipné čtení, psané stále živým jazykem, které poutavě zachycuje dobové reálie.

Knihu mi doporučila dcera slovy: "Mami, to se ti určitě bude líbit." Nevím, zda to bylo v souvislosti s naší letošní dovolenou v norských fjordech, ale "trefila se". Na rozdíl od Christiane jsme však my zůstaly v pohodlí výletní lodi a navíc nás místní ujišťovali, že tak teplý a slunečný konec srpna ještě nezažili.

Nechápu, jak mohla autorka a zároveň hlavní aktérka (příběh je skutečný, odehrál se v roce 1934, Christiane bylo 37 let) ten rok v popisovaných podmínkách přežít. Zvlášť, když je doplněn fotografiemi a na str. 26 si můžete prohlédnout "chatu" manželů Ritterových. Naše králíkárna je rozhodně bytelnější.

Snad je to tím, že všichni tři museli své síly napřít k přežití, ale i přes to, že žili na několika málo metrech čtverečních, ani jednou se autorka nezmínila, že by došlo k "ponorkové nemoci", hádkám, konfliktům.

Deníkové zápisy jsou věcné, ale navzdory zmrzlým údům zde nacházíme humor a zejména, i přes všechny prožité útrapy, okouzlující popisy přírody. Myslím si, že velký podíl na čtivosti má skvělý překlad Violy Somogyiové.

V životě jsem se necítila tak neuvěřitelně zdravá a svěží jako po téhle koupeli v ledové mořské vodě pod arktickým sluncem.

Cítím kolem sebe nekonečnou osamělost. Není tu nic, co by se mi podobalo, žádná bytost, na kterou bych pohlédla a uvědomila si své já, ... ztrácím hranice své osobnosti...

Škoda, že lidé v Evropě pomýšlejí spíše na hrůzy a útrapy, jež jsou s polární nocí spojené... ale nemají ani tušení, že i lidská duše najde pod zářivou noční oblohou klid, průzračnost a jas.

Ačkoli jsou popisované události staré bezmála devadesát let, najdete zde mnoho současného. Včetně zamyšlení nad tím, kde jsou naše hranice osobní i hranice naší civilizace/existence.

PS: Nejdříve mě napadl titulek "Žena vydrží více než člověk". Zjistila jsem však, že je to parafráze názvu knihy o deseti ženách narozenými v letech 1917 – 1939 a jejich specifickém pohledu na dvacáté století. Kouknu se po ní...