Dvě staletí příběhů

Jan Štifter, Krajina roztavených zvonů, Vyšehrad, 2024, ****

Anotace
Povídková mozaika bouřlivé rodinné historie. Jak daleko sahá paměť jedné rodiny? Ve vyprávění sedmi mužů se odvíjí pohnutý příběh prorůstající dvěma staletími. Lékař v roce 1832 se připravuje na nejdůležitější životní zkoušku, když do Čech přichází dosud nepoznaná epidemie. Chlapec v roce 1955 pátrá po tom, co se v jeho rodině přihodilo na konci druhé světové války. Nejmladší generace se chce odpoutat od společenských konvencí a zařídit se po svém. Kniha jako rodokmen, slova jako most mezi generacemi. Vstupte na něj… a kráčejte opatrně.


Nejdříve se musím vyrovnat s formou. Tentokrát mi e-kniha vůbec nesedla. V displejových řádcích jsem se ztrácela a bez možnosti rychle a pohodlně se vracet jsem se často cítila "nesouvisle". Pokorně jsem se tedy vrátila k tištěné knize. V ní jsem zjistila, že místy už tak pochmurtý text doprovázejí ještě temnější ilustrace Ditty Kůtové. Myslím, že tato tvůrčí dvojice si tentokrát skvěle "sedla".

Štifterovy knihy čtu ráda a poznámka na obálce: "Dvě staletí příběhů. Povídková mozaika bouřlivé rodinné historie." mě navnadila ještě více.

Se současnou generací (2019) se tedy autor vůbec nemazlil. Doufám, že Tomáš a spol. nejsou "reprezentativní vzorky". Nejrozsáhlejší povídka (1832), která by mohla mít podditul "Láska za časů cholery", se mi velmi líbila právě svou lidskostí a tak trochu díky paralele s pandemií, kterou jsme měli "tu možnost" nedávno zažít všichni. Vyklízení pozůstalosti (1852) se autor zhostil nádhernou češtinou a ještě lepší snovou imaginací. Kolik z nás vlastně prožívá (přinejmenším) dva životy? Výběr starosty (1930) byl poněkud nechutný, ale leccos dokládá o tehdejších poměrech na vesnici. Pro mě druhá nejsilnější je povídka z roku 1955. Myslím, že stále ještě nedokážeme, zejména ti, co to nezažili, zcela pochopit či strávit zrůdnost nejen války, ale i toho, co se dělo bezprostředně po jejím konci. U povídky z roku 1859 jsem až po chvíli pochopila, kdo vlastně cestuje. Vtipné. Jen jsem se nedopídila, kdo byla maminka.

Hrdinové z roku 2069 vlastně prostupují v intermezzech celou knihou. S pojmem "umělá inteligence" mám problém. Podle mě to, o čem se dnes hovoří, nemá s inteligecí nic společného. Je to jen software, který lidé krmí informacemi a program je (rozuměj informace) umí zpracovat mnohonásobě rychleji než člověk. Ale kdo ví... Už "praotec" robotů Karel Čapek připustil, že se na Zemi může objevit nový Adam.

Těším se na další Štifterovu knihu.