Dva pohledy do historie

Anna Strnadová, V oknech červené muškáty, nakladatelství Šimon Ryšavý, 2015, ***

Anotace
Třetí kniha Anny Strnadové V oknech červené muškáty umožňuje v novelistické formě zobrazit dějinný oblouk sahající od druhé světové války přes další peripetie až k dnešku. V tomto pojetí se odvíjejí lidské dramatické osudy zasazené převážně do podhůří Jesenicka. V baladicky laděném příběhu splývají obě roviny - společenská i osobní. Naděje na lepší společenský řád po skončení války a stejně tak vidina osobního štěstí protagonistů se paralelně rozbíjí. Události, koncipované na temném pozadí dějin a osudových vztahů, nevyznívají v deziluzi, ale v širším nadhledu přecházejí ve vědomí neúprosného a věčného koloběhu střídání života a smrti. Děj, který má řadu vrstev, přetavila autorka v umělecký tvar a dala mu novou dimenzi. Osvědčila a rozvinula vlastnosti příznačné pro její prozaickou prvotinu. Motivace postav je přesvědčivá, výstavba rozvinutého děje ústí v homogenní celek. Ztvárnění postav má zřetelnou psychologickou kresbu. Přehlédnout nelze vytříbenost jazyka a kultivovaný vypravěčský styl - umělecké rysy, které autorku začleňují do kontextu současné literární tvorby.

Úryvek
Gusta polyká zbytek večeře. Marie uklidí nádobí a sáhne po časopisu, který dnes vytáhla z poštovní schránky. Mladší dcera se učí, zmizela hned po večeři. Oba mlčí. Každý uzavřený do sebe. Kdyby teď někdo z nich promluvil, asi by vylekal toho druhého. Na němý dialog si Marie zvykla. Čte, ale nevnímá text, myslí na Josefku, na její zábavu i na svoje tancovačky, které tak rychle skončily během války. Nikdy neseděla, kluci se předháněli, kdo doběhne dřív, aby se s ní zatočil. Vidí je jednoho vedle druhého. Vašek Rozehnálků už nežije a Šimon taky. Ten jí sliboval první tanec po válce. Vířivý půlkruh. Napravo, nalevo. Tak jako ostrá vráska kolem jejích úst. Od nosu ke rtům.

Prodloužená sonáta života Boženy Němcové, MOBA, 2020, ****

Anna Strnadová, držitelka Literární ceny týdeníku Reflex, se ve své nové knize inspirovala životem nejproslulejší české autorky Boženy Němcové. S pomocí tajemného mecenáše prožívá Němcová konečně důstojný a šťastný život. V reminiscencích se autorka vrací k dětství a mládí Němcové, k osudovým láskám, ale také k jejímu pozdějšímu rodinnému životu s manželem Josefem a vztahu k jejím dětem. Celým příběhem se jako nit vine snaha české spisovatelky odhalit tajemství svého původu.

Úryvek

Myšlenka na Světlou je stále živá, bez hořkosti. Už ji berou jako slavnou spisovatelku, účastní se zakládání kulturních spolků. Pozval ji Tyrš, teď něco chystají s Náprstkem. To je dobře, čeština by měla proniknout do všech oblastí. A to Náprstkovo nadšení! Mohl by ho rozdávat. Nakazil jí svou dobrou náladou. Na ni se teď dívají jako na nemocnou ženu, kterou je třeba šetřit, ale v poslední době se cítí dobře. Johaně to nezávidí, aspoň si zpestří svůj jednotvárný život. Také se potýká s duševními přeludy a tahle práce je pro ni osvěžením.

Poprvé jsem se s Annou Strnadovu „setkala“ prostřednictvím jejího románu Nebeské komando. Proto jsem neváhala a využila příležitosti se s touto autorkou zpod Jeseníků setkat alespoň virtuálně. Stream s ní máme naplánovaný na středu 14. 6. 2020 v 17.00 hodin.

„Za domácí úkol“ jsem si proto přečetla další její knihy. Starší „muškáty“ a nejnovější „sonátu“. Obě se opět obracejí do minulosti.

„Muškáty“ vrátí čtenáře do minulého století. Popisují desítky let v životě jedné obyčejné rodiny. Režimy i lidé odcházejí a přicházejí, ale jedno zůstává: tíha osudu. Autorka střídá časové roviny, což mám velmi ráda. Čtenáře tento styl psaní udržuje ve střehu a tím si skvěle trénuje schopnost koncentrace soustředění.

Anotace sice tvrdí, že příběh nevyznívá v deziluzi, přesto je velmi smutný. Ztráta partnera, domácí násilí, závislost na alkoholu – to jsou vážná témata, která – sejdou-li se v jedné rodině – tvrdě prověří psychickou sílu všech. Je škoda, že spisovatelka nerozvinula děj do románu.

Se „Sonátou“ se podíváme do druhé poloviny 18. století. Děj začíná snem o pohřbu Boženy Němcové. Nezvyklé je, že se zdá právě jí. Na rozdíl od skutečnosti není mrtvá, ale žije dalších sedm let. Tento zajímavý způsob retrospektivy zvolila Anna Strnadová proto, aby čtenáře netradičně seznámila nejen s životem Němcové, ale v kontextu se stavem společnosti té doby. Kontext! To je to, co chybělo za mých školních let. Proto si až nyní, v dospělosti, pamatuji více z historických knih, než z dávných hodin dějepisu.

„Život po životě“ však není jediná zvláštnost tohoto románu. Neobvyklý je také styl, kterým autorka dílo napsala. Děj neodsýpá, negraduje, neobsahuje žádné dramatické zvraty. Jedná se skutečně jen o vzpomínání osudem zkoušené ženy. Ženy, které chybí matčina něha, pochybuje – a spekuluje –  o svém původu, vdala se bez lásky, nachází ji a zase ztrácí mimo manželství. Navíc je těžce nemocná a trpí tou největší ztrátou, jaká může matku potkat – smrtí dítěte.

V roce dvou stého výročí narození Boženy Němcové, byť neznáme přesné datum, je tato kniha příjemnou vzpomínkou na naši největší spisovatelku.