„Domů“ nemusí znamenat domov.
Sabina Zelená, Nejdelší cesta domů, Nakladatelství KLIKA, 2019, *****
Anotace:
S dvacetiletou Jindřiškou se život nemazlil. Narodila se jako nechtěné dítě do manželství dvou právníků, kterým zkřížila kariérní plány, a později ji vinili ze smrti milovaného mladšího syna, kterého jako dvanáctiletá nedokázala ohlídat před utonutím. Kromě nenávisti svých rodičů tak od té doby trpěla i fobií z vody a jediným blízkým člověkem jí byla teta Zlatka, která žila nedaleko na svém koňském statku. Když náhle zemře i teta, Jindřiška nemá, co by ji doma drželo, a vydává se na cestu za vzpomínkami na tetu. Obejde pěšky velkou část naší republiky, přičemž na cestách zažívá nejen příjemná setkání s lidmi, ale i nástrahy, které otřesou jejím světem a odvahou pokračovat.
Víte jak příjemně strávit několik hodin v autobuse, který míří do vašeho rodného kraje? Nejlépe s knížkou Nejdelší cesta domů.
Titul doporučovala čtenářka na Facebooku. Zmínky o knihách na internetu jsou často zdrojem mých výpůjček, i když ne vše, co domů přinesu, také přečtu. Dodržuji pravidlo padesáté stránky :). Někdy ale skutečně nejde odolat nadšeným komentářům. Tentokrát to naštěstí nebyla pouze užitečná zátěž.
Dnes už vím, co měla na mysli moje paní učitelka literatury, když říkala, že každá kniha potřebuje čtenáře v tom správném věku. I když většina hrdinů tohoto románu jsou mladí lidé, má mnoho co říci i starším. Nejedna pokročilá čtenářka v něm určitě najde i něco svého, prožitého.
Navíc mě těší, že nový román Sabiny Zelené není, na rozdíl od jejího prvního díla Tisíc východů slunce, zařazen na Databázi knih do škatulky „pro ženy“. Často si říkám: „Tohle by měl číst chlap!“
První kapitola je poněkud delší a chvíli trvá, než se „začtete“. Jakmile však autorka začne střídat vypravěče po pár stránkách, mozek zbystří a děj rychle spěje ke konci. Než však Jindřiška dojde do svého cíle, který může být zároveň i startem, musí projít mnoha zkouškami.
Je docela možné, že čtenář/čtenářka žijící v harmonické rodině bude mít problém vcítit se do hlavní hrdinky. Ve všech sférách života totiž platí: „Kdo nezažije, neuvěří.“ Často velmi těžko definujeme své vlastní pocity, natož abychom je dali na papír tak, aby oslovily jiné. Sabině Zelené se to povedlo.
Knihu jsem si půjčila v knihovně.