Dokážeme si to vůbec představit, pochopit?

Věra Fojtová, Neviditelná zranění, MOBA, 2022, ****

Anotace

Mělo to začít tak idylicky. První taneční, první vyznání, první polibek… To vše mělo potkat šestnáctiletou Rút. Jenže to by nesměl být rok 1941 a na prsou by jí nesměla svítit žlutá hvězda. Místo atlasových střevíčků na první bál, které jí sliboval tatínek, čekají Rút jen tvrdé dřeváky a život v Terezíně, Osvětimi, Bergen-Belsenu… Neuvěřitelně sugestivní příběh dvou mladých lidí, Ervína a Rút, vychází ze skutečných událostí.

Sedím, koukám na bílou stránku uprostřed šedé plochy monitoru a ani ta „dobrá modrá“ lemující horní okraj obrazovky mi nenapovídá slova, kterými bych měla popsat právě přečtené…

Copak to jde, být věcná? Copak stačí napsat, že Věra Fojtová napsala emotivní román z nejkrutějších dob, které lidstvo pamatuje? Že text je, i přes jeho hrůznost, velmi čtivý? Že nás autorka prostřednictvím šestnáctileté Rút provází od úplného počátku zatím netušené genocidy Židů, kterou symbolizovala žlutá hvězda na šatech, až po vpravdě brutální podmínky v koncentračních táborech? (Bože, kde ti lidé brali sílu přežít!) Že kratší část věnovaná Ervínovi, kterého sledujeme až v prvních poválečných letech, mne zasáhla ještě více?

Z anotace, a hlavně obálky, by se mohlo zdát, že se jedná o milostný příběh Rút a Ervína odvíjející se na pozadí nelidské 2. světové války. To je ale omyl. Jedná se o dva samostatné osudy, které autorka spojila jen jejich krátkým setkáním v Terezíně. Sama v doslovu přiznává, že část vyprávění je fabulace, ale i kdyby se jen polovina textu zakládala na pravdě, na síle mu to neubírá.

Románů z prostředí koncentračních táborů jsou stovky. Tím nechci říct, že by mi zevšedněly, naopak. Stále ve mně rezonuje „školní“ Krabice živých nebo novější Chlapec v pruhovaném pyžamu. Utrpení a zjevné rány Rút jsou však pro generace, které nic takového nezažily nebo nemají ve své rodině přeživší, zřejmě už natolik nepředstavitelné, že s námi možná více zamávají „neviditelná zranění“ Ervína.

Posttraumatický syndrom přeživších, dokonce i v třetí generaci, je již vědecky dokázán. A netýká se jen obětí holocaustu. Stres se stává naším každodenním souputníkem. Nemoc, smrt blízkých, epidemie koronaviru, válka na Ukrajině, inflace, existenční problémy … Snad proto bylo pro mě Ervínovo trápení „skutečnější“ a prožívala jsem ho mnohem více.

Máme číst knihy o reálných krutostech odehrávajících se v historii, když dnešek také není růžový? Ano! Protože je nutné zabránit tomu, aby nebyl krvavě rudý.

PS: "Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat." George Santayana, americký filosof, kritik a spisovatel španělského původu.