Dobrovolný lockdown?
Emily Blaine, Knihkupectví poslední naděje
Anita Blahušová, Zahrada do vázy
Matt Taghioff, Úžasná dobrodružství Zvědavé Zeldy
Milena Michiko Flašar, Říkal jsem mu Kravata, BETA, 2019, ****
Anotace
Poetický příběh, rozdělený do 114 velmi krátkých kapitol, vychází ze setkání dvou společenských outsiderů různých generaci na lavičce v parku. Odehrává se v současném Japonsku a vypráví především příběh dvacetiletého mladíka Hira Taguchiho. Hiro je tzv. Hikikomori, vyhýbá se kontaktům s ostatními lidmi. Před dvěma roky se zamknul ve svém pokoji. Ven vychází pouze, když jde do koupelny nebo si potají bere jídlo, které mu za dveřmi nechává matka. Když se jednoho únorového rána odhodlá znovu vyjít z domu, vydá se do parku, posadí se na lavičku, pozoruje okolí a přemýšlí. Život mu změní až setkání s mužem, který se posadí na protější lavičku.
Když jsem si přečetla anotaci, mylně jsem se domnívala, že hlavním hrdinou je člověk s poruchou autistického spektra. Až ve vysvětlivkách na konci knihy, které velmi oceňuji a doporučuji číst průběžně, hned jak narazíte na hvězdičku, jsem se dověděla, kdo to skutečně jsou Hikikomori – „odtrhnuvší se“: statisíce mladých Japonců, kteří se na měsíce, ba léta, uzavírají v bytě svých rodičů a nevycházejí ven.
Dnes, kdy máme za sebou nedobrovolné „zabednění“ v bytech, domech, katastrech… a toužebně vyhlížíme světlo v rozvolňovacím tunelu, mi tato „touha“ připadá absurdní. Je to ale tím, že žiji v Evropě. V civilizaci, která má, v tomto případě naštěstí, daleko do japonských tradic, zvyklostí a zejména nároků kladených nejen na mladé lidi.
Rakouská spisovatelka, jejíž matka byla Japonka a otec měl české předky, dokázala poetickým jazykem a na velmi malé ploše popsat osudy dvou mužů, kteří se – každý z jiného důvodu – sešli v parku na lavičce. Hiro léta pozoruje prasklinu na zdi svého pokoje a najednou se rozhodne zjistit, zda je i „tam venku“ i přes to, že se štítí všeho, co se za zdmi jeho pokoje na něj „vrhá“. Muž, kterému dal Hiro jméno Kravata, ztratil práci, manželce se stydí přiznat a tak každé ráno odchází „do zaměstnání“ a tráví den v parku.
Oba svým způsobem nešťastní muži se začnou svěřovat se svým osudem, s životními peripetiemi a ztrátami. Jejich vyprávění přivádí na scénu další osoby, které ovšem také procházejí krizí a nacházejí z nich jediné východisko - sebedestrukci. Čtenář pak netrpělivě čeká, jak si se sebou poradí dva hlavní hrdinové.
Je to čtení smutné, někdy až depresivní a „hodí“ se pro náročnější čtenáře, kteří si rádi s literárními postavami zafilozofují.