Čtyři za čtyři. Den první. Válka je vůl.
Marek Bieńczyk, Sanatorium Tworki, Pistorius & Olšanská, 2019, *****
Anotace
Román Sanatorium Tworki (1999) se odehrává během dvou válečných let 1943-1944 a jeho hrdiny jsou mladý básník Jurek, účetní Sonia a skupinka jejich přátel, kteří se schovávají před útrapami války v psychiatrické léčebně v Tworkách, ležících na předměstí Varšavy. Právě zde prožívají svou první zamilovanost a okouzlení jeden druhým. Prostředí sanatoria - rozlehlé parky, záhony, aleje a altánek - to vše se zdá být bezpečným útočištěm, vytvářejícím atmosféru štěstí a normálního života. Avšak touto idylickou kulisou začne prostupovat krutá realita války a holokaustu. V textu se sice přímo nehovoří o Židech a varšavském povstání, avšak čtenář po celou dobu tuší, že mladí lidé, kteří do sanatoria přišli za prací, se tu ve skutečnosti skrývají pod falešnými jmény kvůli svému rasovému původu. A ze stejného důvodu pak jeden po druhém také náhle mizí.
Bieńczyk ve své knize spojuje vypravěčskou spontaneitu s neobyčejnou jazykovou hravostí a vynalézavostí, se spoustou slovních hříček, asonancí, rýmů, citátů, parodií a aluzí. Jeho vyprávění při tom bravurně balancuje na tenké hraně mezi krajnostmi idyly a tragédie, a právě proto je Sanatorium Tworki považováno za jednu z nejlepších polských próz posledních několika desetiletí. Román byl přeložen do několika světových jazyků, získal řadu významných cen (např. cenu Władysława Reymonta, Paszport Polityki a Grand Prix du Festival Littératures du Monde) a dnes je všeobecně považován za neoddiskutovatelnou součást polského literárního dědictví.
„Hlavně mi přines knížky. Z té hromady na stole vezmi všechny tenké, ať je udržím,“ prosila jsem Raka do telefonu a vůbec mi nezáleželo na tom, zda mi přinese i toaletní papír a kartáček na zuby. Zase jsem se ocitla na špitální posteli s výhledem na několik dnů se šlauškem v jedné a knihou ve druhé ruce.
Zděsila jsem se. Má instrukce „tenké“ byla sice do puntíku splněna, ale podle anotací se do nemocničního prostředí příliš nehodila. Ale nedalo se nic dělat. Otevřela jsem první.
Nevím, zda bych v „normálním režimu“ měla trpělivost Tworki přečíst. Jazyk je velmi, velmi náročný ale zároveň něžný, hravý, poetický. Nejen autor, ale také překladatel Michael Alexa si zaslouží můj obdiv.
Dopis Jurka Danušce
Záhadná věc – takový dopis. Obálka a bílý list papíru posypaný černými znaky. Tak málo, a přece… tak nesmírně mnoho. Dopis může srazit duši do propasti zoufalství nebo ji zapálit jasným, žhnoucím plamenem radosti a srdce vyléčit tím nejzázračnějším lékem, jímž je naděje. Když otvírám obálku a vyjímám z ní listy dopisu od Tebe, z očí mi odchází čerň a veškerý smutek… Tobě připadá, že už Tě nikdy nikdo nezaujme… Ale ono ne. Náhle ti stane před očima… Máš cíl: žít pro někoho, žít pro člověka. Jeden člověk může dát víc než všichni dohromady. Nikdy nebude šťastný ten, kdo v práci, jíž se věnuje, dosáhl svého cíle, a kdo dokonce svůj život zasvětil určité ideji, pokud vedle sebe nebude mít někoho jedinečného, někoho blízkého, kdo by ve chvílích pochyb a hořkosti, drahá Danuško, pro něj dokázal najít vlídné slovo, uklidnit rozcuchané nervy a vdechnout mu sílu do další práce. Str. 46
Jurek získává místo účetního v psychiatrickém sanatoriu nedaleko Varšavy. Netuší, že mezi jeho kolegy se zde před nacisty skrývají Židé. Proto si žije svůj bezstarostný život mezi pyžamy – pacienty, bílými plášti – lékaři a s účetní Soniou, do které se ihned zamiloval, chodí do altánku, kde ji láskyplně houpá na houpačce.
Motiv těchto chvil je také zobrazen na graficky velmi zdařilé obálce a geniálně ho doplňuje děj příběhu v piktogramech – další „drobnost“, která musí nadchnout každého trenéra paměti.
Bieńczykův román však není milostná romance. I za zdánlivě poklidné zdi sanatoria se co nevidět tiše, ale neúprosně proplíží jedovatý had nacismu, aby pohltil své oběti. A další přijdou v čase, kdy příběh končí a začíná Varšavské povstání.
Také v této knize oceňuji Poznámky překladatele, které vysvětlí to, co jsme zapomněli, nebo se vůbec nedověděli, na hodinách dějepisu.
PS: Ukázka z knihy
PPPS: Kdy naposled jste někomu napsali osobní dopis rukou?