Co lze říci padesáti slovy?

Lidmila Kábrtová, Koho vypijou lišky, HOST, 2013, ***

Anotace

Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých mini příběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy.

S projektem Příběhy na padesát slov jsem se setkala v letech, kdy ve virtuálním světě prošlapával své první krůčky. Zaujal mě natolik, že jsme si pár „padesátek“ vyzkoušeli i v Hrátkách s pamětí. Škoda, že pomalu „usíná“.

S netradiční formou beletrie – „počtem“ omezenou formou textu – jsem se setkala už dříve. Jedna Skorkovina (fejeton, povídka… na 15 řádků) mi dokonce posloužila k testu pracovní paměti, ze kterého vznikl, tehdy ještě neznámý formát, „podcast“ Tak se dělají drby.

Nikdo není doma, natož v knihovně, prorokem, a proto i já stále objevuji nové autory, i když debutovali již před mnoha lety. Jednou mou studnicí poznání je projekt Spisovatelé do knihoven. „Díky“ covidu jeho organizátoři přikročili ke streamování besed a tak jsem se i já „ocitla“ v krnovské knihovně na besedě s Lidmilou Kábrtovou, o jejíž existenci jsem dosud nevěděla.

Den před tím jsem si přečetla její prvotinu „Koho vypijou lišky“. Děj sice pojímá období 13 let (1970-1983), ale je to příběh na pár hodin. Malá El prožívá v „Husákově éře“ neradostný život se zatrpklou matkou, která ji sráží, kde se dá. Je až s podivem, s jakým klidem snáší násilí doma a ústrky ve škole. Kdo sedmdesátá léta zažil, váhá, zda je pro El horší totalismus venku nebo traumatické prostředí v rodině.

Každá kapitola je navíc uvozena dobovými titulky z Rudého práva. Mladí stěží pochopí, starší se tu a tam ušklíbnou nebo už jen pousmějí…

Profesionální literární kritik by možná řekl, že forma předčila obsah. Přesto si myslím, že knihu, která nás nutí přemýšlet, vzpomínat, hodnotit… stojí za to číst. V knihovně jsem si zarezervovala Kábrtové novinku Čekání na spoušť.

Úryvky (bez nadpisu skutečně pouze 50 slov)

Změní to něco?

„Mami, víš, že lidi lítaj do vesmíru?“ švitoří nadšená tím, co slyšela ve školce.

„Změní to něco? Bude máslo za korunu?“

„Víš, že Karlův most postavili z vajíček?“

„Změní to něco? Bude máslo za korunu?“

Chtěla si povídat. Svěsí hlavu.

Máslo není za korunu. To dobře ví.

Přestane mami vyprávět.

Pracovní sobota

„Vážně musíme v sobotu do školy?“

„Děti na ÚV KSČ si pracovní sobotu nevymysleli jen tak pro nic za nic,“ hájí sobotní vyučování soudružka učitelka.

„A proč?“

„Protože soudruzi chtějí, abyste předehnali děti z kapitalistických zemí.“

„A nepředeženeme je moc, když to je už druhá pracovní sobota ve školním roce?“