Co dokáže matka?

Kay Brattová, Tanec se sluncem, Ikar, 2021, ***

Anotace

Když Sadie Harlanová navštíví svou dceru Lauren na letní stáži v Yosemitském národním parku, zdá se, že konečně zapomene na rozpadající se manželství a prázdné hnízdo, které zanechala doma. Pak se ale obě ženy ztratí při krátkém výšlapu do přírody a náhle se ocitnou uprostřed nelítostného boje o přežití. Příroda je divoká a nesmlouvavá, avšak Sadie trápí daleko horší věci – smrt jejího prvního dítěte, která ji odtrhla od okolního světa a dodnes ji pronásleduje. Sadie v divočině musí najít sílu čelit démonům své minulosti a dostatek odvahy, aby dostala sebe i svou dceru z Yosemitu ve zdraví.

Začnu od konce. Na posledních stránkách této knihy není, jako obvykle, poděkování autorky všem kolem za vše možné (nebojte se, ani o to nepřijdete), ale „Otázky a odpovědi“. Je jich osm a většina z nich pravděpodobně osloví ty, kteří mají společný osud s hrdinkami románu, resp. s matkou.

Zastavím se u páté otázky: Sadie vnímala přírodu jako naprostý protiklad své komfortní zóny. Ocitli jste se někdy znenadání a nepřipraveni v podobné situaci, o níž jste byli přesvědčeni, že ji nedokážete zvládnout? A pokud ano, dokázali jste v sobě najít netušené schopnosti tak jako Sadie a úspěšně se z toho dostali?

Vnímání přírody mám se Sadie stejné. Avšak nejsem si jistá, zda bych v tak mezní situaci obstála jako ona. Vím, je-li v ohrožení dítě, rodiče zpravidla v sobě zmobilizují ty nejhlouběji ukryté síly, aby ho ochránili. A kdo ví, čeho je matka schopna, je-li v sázce život nejbližších. Jedno vím ale jistě: k mým negativním genetickým vlastnostem patří, že když mám o někoho strach, křičím. Myslím, že medvědi by neměli šanci!

Přesto mi okamžitý přerod Sadie z „městské“ na „rangers“ nepřipadal věrohodný. Zvláště mě překvapily její fyzické výkony vzhledem k autorčině tvrzení, že trpí Fibromyalgií, nemocí, která se mimo jiné vyznačuje ztuhlostí a bolestí svalů a kloubů.

Naopak psychologická linka, Sadiino ne/vyrovnávání se se smrtí syna, který se v jedenácti letech utopil, byla velmi působivá. Její vnitřní monology a vzpomínky mi připomněly knihu Mary Westmacottové (pseudonym Agathy Christe) Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro. Žijeme tak rychle, případně „vzdáleně“, že nemáme čas, prostor, vůli, abychom sdíleli své myšlenky, touhy, trápení a přání. Musí tak nastat mezní situace, abychom začali mluvit a mohli tak zjistit, že mnohdy je všechno jinak.

Život není román. Proto bychom neměli čekat, až se ztratíme v džungli nebo poušti.