Bylo, nebylo, pět let tomu... Nebude, bude?

Sequoia Nagamatsu, Jak vysoko klesneme, Jota, 2024, *****

Anotace
Prorocký povídkový debut odehrávající se během více než sta let, kdy se lidstvo snaží napravit následky epidemie způsobené klimatickými změnami.
V roce 2030 přijíždí za polární kruh truchlící archeolog, aby pokračoval v práci své nedávno zesnulé dcery. Vědci v tajícím permafrostu studují dávno pohřbená tajemství – včetně mumifikovaných ostatků dívky, jejíž smrt podle všeho způsobil neznámý starověký patogen. Následná epidemie „arktického moru“ se rychle rozšíří po celém světě, změní život celých generací a přinutí lidstvo přemýšlet, jak přežít.

Cynický zaměstnanec zábavního parku pro nevyléčitelně nemocné děti, který se zamiluje do jedné z matek. Zdrcený vědec, který se snaží vyvinout účinný lék a zjistí, že jedno z pokusných zvířat ovládá lidskou řeč. Ovdovělá malířka, jež se s dospívající vnučkou vydá na vesmírnou výpravu za novým domovem… Ti všichni zvou čtenáře na cestu po kontinentech, staletích i nebeských tělesech a vyprávějí příběh o odolnosti lidského ducha, o naší neutuchající schopnosti snít a o vztazích, které nás všechny spojují.


Postapokalyptickou i dystopickou sci-fi tu a tam čtu. Když nepočítám mého oblíbeného Čapka, myslím, že první byl Wyndhamův Den trifidů. Proto mě z novinkové nabídky Joty zaujala kniha, kterou doporučovali čtenářům Atlasu mraků. Ten jsem četla, viděla i poslouchala. Nedostižné! Ten vykřičník proto, aby Mitchellovi fanoušci nebyli Nagamatsuem zklamaní. Není důvod. Síla tohoto debutu tkví v něčem jiném.

"Morových" románů bylo napsáno již mnoho. Jak těch, které se týkaly skutečných historických pandemií, tak těch, které líčí naši budoucnost v katastrofických barvách. Dnes je to přesně pět let, kdy se v Číně nakazil první člověk virem Sars-cov2, dnes známým jako Covid-19. Příběh s "arktickým morem" vydal autor cca tři roky poté. Zjevná inspirace, avšak dovedená do tragických důsledků. Navíc jeho skvělé líčení následků epidemie mi často nepřipadalo "vědecko-fantastické", ale velmi realistické. Nejvíce mě "dostaly" rozlučkové hotely a pohřební domy.

Str. 109
Koordinátorům truchlení jako já přidělili garsonky v horních patrech rozlučkových hotelů... jsme byli jen lepší zřízenci pro hromady obětí moru čekající na kremaci a pro rodiny, které se chtěly v apartmá schoulit vedle svých mrtvol svých blízkých... Řady nebožtíků z místních nemocnic ležely v pytlích na infekční odpad v suterénních halách a čekaly, až projdou třístupňovým konzervačním procesem: sterilizací, balzamováním a antibakteriální plastifikační úpravou.

Jako milovnici hard science fiction mě nadchly kapitoly, v nichž lidé v kosmické lodi Jamato letí vesmírem v touze nalézt nový domov na morem nezamořené planetě.

Str. 212
Je zvláštní, jak v nás může hřbitov velikosti planety vzbudit naději a že díky němu můžeme pochopit, že naše loď není jen loď a že svět, který najdeme, nebude náš domov jen díky kyslíku, vodě a chemickému složení půdy, ale i kvůli nám. Zastavili jsme ještě u dvou planet a pak se na cestě k soustavě Kepler ponořili do hlubokého spánku, který k našemu pozemskému věku neměl přidat jen desetiletí či staletí, ale celá tisíciletí.

Doporučuji nejen milovníkům tohoto žánru.

PS: Jsem si jistá, že klimatické změny nastanou bez ohledu na lidskou činnost. Záleží na tom, jak si vědci poradí s tím, co skrývá pomalu roztávající permafrost.