Blízko nebe

Aleš Palán, Jako v nebi, jenže jinak, Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, Prostor, 2019, *****

Anotace
Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy.

V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla.

Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru.

O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.

Úryvek
Existuje nějaká celolidská cesta, nebo je jen cesta individuální?
Cesta je otevřena pro každého z nás, ale protože společnost je tvořena námi všemi, tak čím víc bude těch, kteří se vymykají systému, tím více ovlivníme nejen sami sebe, ale i celek. Jsou tu dvě rozdílné věci: něco jiného je společnost a něco jiného systém. To, co je tady těch deset tisíc let, je systém. Společnost je starší, je tu zhruba sto padesát tisíc let. Když ses mi ohlásil, že přijedeš, hledal jsem na internetu, kdo jsi. A viděl jednu tvoji besedu, kde se tě nějaká paní ptala, co ti samotáři vlastně dělají pro společnost. Přitom je to úplně absurdní, oni toho dělají pro společnost strašně moc, protože vystoupili ze systému. Té paní se plete systém se společností. Měla se ptát: Co dělají samotáři pro systém? A odpověď? Nedělají pro něj, zaplať pánbůh, nic. Str. 270, Michael Stoniš 

Názor
Díky velkému úspěchu knihy Raději zešílet v divočině se Aleš Palán vydal za dalšími samotáři. Tentokrát navštívil nejen Čechy, ale také Moravu. V nové knize nám předkládá dalších osm osudů lidí, šesti mužů a dvou žen, kteří si dobrovolně zvolili život téměř mimo systém. „Téměř“ proto, že někteří z nich pobírají státní dávky nebo jsou k systému „připojeni“ internetem, mobilním telefonem, příležitostnou prací či dokonce v určitém slova smyslu povinnostmi.

Už při první knize mě napadlo, že by bylo dobré mít ji doma. Druhá mě o tom přesvědčila. Čte se sice velmi lehce, ale bez ohledu na to, zda s daným člověkem souzníte či nikoli, zda je vám sympatický nebo protivný, v každém rozhovoru je „něco“, k čemu je třeba se vrátit. Přemýšlet o tom. Porovnat se svými názory, myšlenkami, představami, tužbami.

Můj obdiv získala Kateřina Provázková, která jako jediná ze samotářů si tento způsob života nezvolila „dodatečně“, ale na samotě ve Valašských Beskydech žije od útlého dětství.

Velmi mne zaujal rozhovor s Michaelem Stonišem. Proč? Snad proto, že máme společné rodné město, pravděpodobně i rok narození, „dekády“, názory na školství, zemědělství, umění, systém,  společnost… Taky jsem si vygůglila jeho otce, spisovatele Miroslava Stoniše (se kterým nežil a nestýká se) a rozhodně si od něj něco přečtu.

Do své objednávky jsem přidala i Návrat do divočiny. Těším se na únorové setkání s Alešem Palánem ve Vyškově.