Bigbít, vole!
František Neužil, Královna Eliška Rejčka
Kateřina Dubská, Hendrixova kytara, JOTA, 2021, ****
Anotace
Jeden mladý muž, jedna kytara a jedno dusné normalizační Československo. Aneb příběh o tom, co má společného Jimi Hendrix s klukem ze severní Moravy. Svobodu. Kytaru. A touhu.
O čem jste snili, když jste byli malí? Že až vyrostete, nebudete muset nikoho poslouchat a budete si žít po svém? Hendrixova kytara je o snech. O snech plných svobody. Jenže když vyrůstáte v socialistickém Československu, můžete si o ní nechat jen zdát. Dokud ovšem nepotkáte hudbu. Ta dokáže pohnout vaší duší i tělem a donutí vás k činu. Založíte kapelu a pořád někde narážíte. Až utečete za dráty, kde jste konečně sami sebou a plníte si sny. A za svým si jdete velmi cílevědomě.
Hendrixova kytara je kniha o svobodě a o ceně, kterou za ni zaplatíte. Tehdy i dnes. Je o muži, kterého si kytara několikrát našla, a on si až po letech uvědomil, jaká je cena jeho svobody a talentu. A že ji neplatil sám. Místy je to až bolestné čtení. Možná každý z nás má v sobě podobnou „Hendrixovu kytaru“ – symbol rozletu a touhy žít si jen po svém. Jenže její cena je pro mnohé z nás příliš vysoká, takže to vzdáme nebo uhneme. Nebo to ani nezkusíme. Ale tahle kniha říká – vstaň a běž. Protože svobodní nemůžeme být jen napůl.
S bigbítem jsem se poprvé setkala asi v deseti letech, kdy si můj táta na odněkud propašované magnetofonové pásce přehrával stále dokola Beatles. Ten rytmus se mi zalíbil. K jiným zahraničním kapelám jsem se dílem osudu nedostala a tak jsem na tranďáku otáčela „volume doprava“ při Olympicu a později Katapultu, Etc… či Citronu. K „tvrdšímu“ rocku, resp. symfonickému metalu, jsem se dostala až o mnoho desítek let později. Ale to už je jiný román.
Hudba Jimi Hendrixe mě zcela minula. Přesto jsem využila nabídky nakladatelství JOTA a přečetla si recenzní výtisk nejnovějšího románu Kateřiny Dubské. Na loňské setkání s ní, byť bylo jen virtuální, velmi ráda vzpomínám, a na knihu jsem se už od té doby, co jsme si o ní povídaly, těšila.
Naštěstí příběh není jen o kytaře či hudbě samotné. Přibližuje nám zejména dobu a to dost velký úsek – od konce války až po začátek 21. století. Můžete tak v něm najít své prarodiče, rodiče i sebe.
Politické poměry v 50. letech i za tvrdé normalizace 70. let poznamenaly osudy několika generací. Kdo ví, jak by žili, kým/čím by se stali naši (pra)rodiče, kdyby mohli žít bez ostnatých drátů kolem hranic, srdcí i duší. O naší generaci nemluvě. Honza Potočný, ze kterého se časem opět stane Steinbach, patřil k těm, kteří se nebáli rebelovat a dokázali si za svou svobodou jít.
Přiznám se, že jsem s hlavním hrdinou příliš nesouzněla. Promiskuitní muž, který si vždy a za všech okolností jde za svým cílem. Zanechává za sebou nejen zklamané ženy, ale také děti. I když naprosto chápu jeho frustraci z druhého manželství. Na jeho místě bych z něj odešla mnohem dříve. Ovšem každý svého štěstí strůjcem…
Tento můj názor však nesouvisí s kvalitou románu. Zejména se skvělým líčením stavu společnosti, povah, pohnutek a činů jednotlivých protagonistů, hudebního prostředí a mé rodné krajiny. Pozoru hodný je také, dle mého soudu ne příliš šťastný, byť svobodný a v mnoha případech i bohatý, život emigrantů. Ne každý se vyrovná s vykořeněním. Samozřejmě se autorka nemohla vyhnout ani divokým devadesátkám.
Více než 500 stránek není na jednu noc. Naopak. Zejména pamětníci budou číst pomalu, aby jejich vzpomínky měly čas vykutat se z dlouhodobé paměti. A těm mladším bude chvíli trvat, než pochopí…
Děkuji za smysluplný „mozkový jogging“ a příjemný literární zážitek.
PS: Kytara na fotce není Hendrixova, ale mého kolegy.