Jak jsem se za sebe styděla aneb Škodolibý Zebří řehot

06.11.2013 17:05

V procesu krocení zlé Zebry jsem postoupila do další fáze. Včerejší kontrola sice proběhla v pohodě, ovšem nikoli k mé úplné spokojenosti. Na konečnou likvidaci Lichokopytníka se musím jít osobně objednat na Místo Výkonu. Objednávky se vyřizují pouze ve středu ve 13 hod. Na můj dotaz, zda mohu přijít později (z pracovních důvodů) jsem dostala naléhavé doporučení: "To bych Vám neradil, bývá tam mnoho lidí a později už tam personál nemusí být." Zařídila jsem si tedy za sebe zástup v Kroužku zábavné logiky pro děti a vyrazila.

Ve 12.30 jsem se usazuji na 5. místo v pořadí a vytahuji "supervhodnou" knihu Padesát stínů Evy (parodie na Padesát odstínů šedi). U Stínu č. 37 - Padesát (let) mi dochází, že nejsem cílová skupina této literatury ("... padesátka, to už je tak trochu stáří a tudíž předpokoj smrti se vším tím tlejícím masem, které k tomu patří...") Asi se vykašlu na parodie a začnu s opravdovou erotikou, rozuměj literární :).

Ve 13.00 zahulákala sestřička do čekárny: "Kdo nemá papírek na 30 Kč, ať si pro něj dojde!" Dříve, než jsem stačila nahlas zaprotestovat, že jsem včera zaplatila 65 Kč za prohlídku a dnes se jdu jen objednat na Likvidaci téhož, zmizela za nedobytnými dveřmi (nikoli ordinace). Chvíli jsem trucovala, ale nakonec jsem se jako poslušná ovce vydala za ostatními do centrální pokladny. Po cestě jsem si nadávala, že svou brblající tvrdohlavostí přijdu o svou pátou dráhu a zkysnu tam bůhví jak dlouho.

13.20 Návrat do čekárny, hladina personálu nezměněna (0), mé páté místo je šestou i sedmou "běžkyní" tolerováno.

13.30 Přichází opět sestřika, vybírá od nás potřebná doporučení a zaplouvá do ordinace.

14.15 Vyplouvá sestřička z ordinace tlačíc před sebou prázdný supermarketový vozík. Beze slov.

14.30 Přichází Hlavní Objednavatel a vše dostává naprosto jiný rozměr:

14.30 Jednička
14.34 Dvojka
14.43 Trojka
14.46 Čtyřka
14.50 Vyrážím ze svého bloku. Jsem přijata vlídně, s úsměvem a pochopením.
14.53 Odcházím beze slova protestu, šťastná, že jsem byla zapsána do Velkého Diáře v Den, kdy jsem si přála.

Pochopila bych, a bez protestů přijala, že se lékaři odůvodněně zdrželi na operačním sále, kdyby nám někdo řekl: "Ženské, skočte si na kafe, chlebíček, zákusek, doktoři makají na sále jako diví, přijdou později."
Nechápu onu aroganci systému.
A stydím se za to, že toto je jediné vrbové proutí, do kterého se odvažuji zaplést své "protesty". Proč? Protože Oni mne budou uspávat a já bych ráda, aby mne také probudili - na princově polibku netrvám - a bez komplikací opět odeslali do láskyplné náruče domova.