A lidu prostému se ukládá, aby svátečně byl oděn a mával u cesty
Josef Špidla, Hoř, ohýnku, o mou duši se už čerti perou, Historický román z 18. století, Monte Liliorum, 2018, ***
Oficiální anotace
V pondělí 17. prosince 2018 jsme v Knihovně Karla Dvořáčka pokřtili novou knihu regionálního spisovatele Josefa Špidly Hoř, ohýnku, o mou duši se už čerti perou. Slavnostního obřadu se zúčastnil také vyškovský umělecký řezbář a sochař Tomiš Zedník, který ji ilustroval. Autorem obálky a poslední ilustrace je Petr Modlitba.
Název knihy odkazuje na největší tragédii Vyškova – požár v roce 1753, kdy nešťastnou náhodou lehlo popelem téměř celé město včetně biskupského zámku a kostela. Děj románu však začíná již v roce 1740, který je označován za nejvýznamnější mezník v evropských dějinách.
V květnu umírá pruský král Fridrich Vilém I., v říjnu král český a uherský, císař Karel VI. a o osm dní později ruská carevna Anna Ivanovna. Začíná boj o moc, na jejímž začátku je zrada tehdejší české duchovní i světské elity – porušení přísahy na Pragmatickou sankci. Marie Terezie se však nevzdává a Čechy i Moravu čekají (mimo jiné) tři války o dědictví rakouské.
V příběhu má významné místo obávaný vojenský velitel František von der Trenck, jehož mumifikované tělo si ještě dnes můžeme prohlédnout v Kapucínské hrobce v Brně. Setkáme se s významným členem rodu Kouniců Václavem Antonínem a dalšími v té době vlivnými osobnostmi.
Ovšem důležití jsou ve vyprávění i prostí občané Vyškova a okolních obcí. Zejména Viktorie Veselá, na začátku čtyřleté nevinné dítě, její babička, rodiče a strýcové, protestanti Jan a Pavel. Právě na osudu těchto bratrů vykresluje Josef Špidla tragedii rodin, které rozděluje nejen víra, ale také „poddanství“ – který „pán“ tě naverbuje, za něj musíš bojovat, třeba proti vlastní krvi.
Tak jako minulé autorovy knihy i tato pravděpodobně zaujme nejvíce čtenáře z Moravy, především z vyškovského regionu. Přece jen číst o důvěrně známých místech je velmi lákavé. Ale tím, že zabrousil také do dějin českých, rakouských, saských či pruských, měl, dle mého, „našlápnuto“ i za hranice regionu.
Bohužel má kniha jednu obrovskou vadu: mizernou redaktorskou práci. Těch pravopisných chyb, překlepů, vynechaných slov (zejména sloves – záměr?), nelogických spojení! Škoda, přeškoda. Také doufám, že znalci historie neodhalí více nesrovnalostí, než to, že ivanovický pán Jan Václav Přepyský z Rychemberka byl zavražděn o deset let později, než je uvedeno v této knize.
I přes výše napsané a to, že se příběh nečetl lehce – autor zřejmě chtěl navodit atmosféru doby i jazykem, jsem knihu neodložila, ale četla a četla. Zajímavý a místy i napínavý děj mě stále popoháněl kupředu. A také jsem, jako obvykle, dohledávala souvislosti, zejména ty slezské, které se mě týkají.
Pokud nás kniha nutí přemýšlet, pátrat, posuzovat, dejme jí šanci.